TRUTNOV – MĚSTO DRAKA O NAŠEM POKLADU Ottovi k 50. narozeninám ŠEDIVÁK Jednoho podvečera jsem studoval hodnotnou alchymickou literaturu (no dobrá, zřejmě jsem si jen pročítal Reflex) a v pozadí běžel v televizi jakýsi dokument, který jsem vnímal jen tak na půl ucha. Nějací pseudovědci se tam snažili představit teorii, že nás navštěvují postavy z budoucnosti, možná i z jiné planety, které se snaží posunout lidstvo žádoucím směrem, prostě někam dopředu. Tito jedinci jsou pak nápadní zejména tím, že téměř ve všem převyšují vrstevníky svojí doby. Myslím, že jako příklad uváděli Leonarda da Vinci. Později jsem si vzpomněl, že stejnou teorii jsme vymysleli a prodiskutovali již před třiceti lety v kavárně Slovan v Ostravě, po osmi dvanáctistupňových pivech. Zkrátka blbost, které jsem nadále nechtěl již věnovat ani toho půl ucha. Pak ale zaznělo to jméno. Říkali jim „šedivák“. Mimoděk jsem vzhlédl k obrazovce a pohlédl do té nevzhledné šedivé tváře. Hned mi to došlo. Ty vole, Oťas je z budoucnosti. Mozek mi začal pracovat na plné obrátky, tedy asi na setinu rychlosti toho Ottova. Všechno do sebe začalo dokonale zapadat. Jako když skládáte stavebnici Lunochod a konečně pod gaučem najdete tu chybějící kostičku, o které si myslíte, že je kolo a ona je to anténa. Velmi brzo mi došlo, že 1 rozhodně nejsem sám, kdo to ví. Proč se asi Péťa tak často radí s Ottou o budoucnosti? Zase na to přišel dřív než já.A Míra taky. Snažil jsem se soustředit, protože když už něco velkýho objevíte, jste v takový zvláštní euforii a těkaj vám myšlenky sem a tam (to sem a tam jsem pochytil od prezidenta, akorát jsem vynechal kundu). První mi naskočila negativní myšlenka. Ty vole, Oťas je slávista, znamená to snad, že budoucnost patří Slávii? No snad je Otta z daleké budoucnosti. Rychle jsem zaplašil myšlenku na věčně druhou Spartu a snažil se najít něco pozitivního. Už jsem byl opět schopen uvažovat analyticky. Náš „šedivák“ se živí prodejem chytrých hraček pro děti a sám si je navrhuje. Budoucnost mají tedy jak děti, tak chytré hračky zejména ze dřeva, což je dobře. Taky umění má určitě budoucnost, to je teď už jistý. I s alchymií, drakem, občanskými spolky, pravdomluvností, čestností a dalšími cnostmi to vypadá nadále dobře. Babiš ani komunismus budoucnost nemá, to už jsem tušil dřív. To vše lze vyčíst z přítomnosti muže z budoucna. U vztahu k pivu si nejsem jistý. Buď má budoucnost, nebo by to mohlo znamenat, že v nadcházejících dobách už nebude, což by zas vysvětlovalo, proč ho Oťas s takovou radostí chlemtá. Někdy mám až pocit, že to je ten důvod, proč se sem vrátil.Né ten hlavní, ten je bezpochyby posouvat lidstvo kupředu, říkali 2 to i v televizi. Ženou budoucnosti je Hanka, o tom nebudiž pochyby. Přemýšlel jsem taky o tom, jestli to mám na něj vybalit. Ty vole, já už to taky vím, přede mnou už to nemusíš skrývat, nebo tak nějak, ale myslím, že oni nesměj ani naznačovat. Nepřiznal by to. Možná když si dá pár těch piv a má už nějaký to promile, to si myslím, že je pak člověk málo schopnej něco předstírat. Vykřikuje pak to svoje „ szukat“, takže asi bude z Polska. Nabádá tak k hledání těch pravd. No jasně, Poláci mají budoucnost. Že bych teda nakoupil polský dluhopisy? Sakra už začínám uvažovat jako správný čecháček. Už chci z toho prozření mít něco pro sebe. Co vlastně z toho pro nás plyne, pro nás co víme odkud a proč Otta přišel? Držme se ho, hýčkejme si ho, on sakra dobře ví co má smysl. Pak i nám ostatním bude patřit kousek budoucnosti. 3 JEDEN DEN V ŽIVOTĚ Je ráno 25.8.1983. Od 9 hodin probíhají v Litomyšli přijímačky na školu. Sedím v kuchyni a čekám, jestli přijedou. Pravda je, že by nemuseli. Dohoda zněla, že možná ani nepojedu. Jsem teprve týden doma ze špitálu. Nejsem v pohodě, necítím se, svět se mi tak blbě točí v hlavě. Dál přemítám a počítám sekundy.Napadá mě, kdyby nepřijeli, možná by se mi ulevilo, a oni by tak rozhodli za mě. Takhle to nějak asi bylo. Škoda 120 zastavuje u našeho domu. Řídí tvůj taťka, ty vybíháš a jdeš zazvonit. Ty: „Čau, tak jsme tady pro tebe. Jak ses rozhodl, zkusíš to?“ Já: „No jasně.“ A já ti konečně po těch letech můžu takhle moc poděkovat!! Nebýt vás a toho 25. srpna, nebylo by vlastně Litomyšle, Prahy, Milady, Adama… a vlastně ani tohoto článku. Známe se nějaký ten pátek, příhod máme společných na tisíce, ale pro mě to znamená jediné. Náhody neexistují. Jsem moc vděčný za to, jak to je. Dovol mi popřát mrak zdraví, další skvělé nápady a rozhodnutí, prostě parádní druhou pajdu!! Srdečně Mires alias Baďůr 4 5 ZLATÝ OTA ANEB SBOHEM, BÍDO Příběh začíná v dobách politického temna, v době komunismu, za našich jinošských let. Jednou při pálení čarodějnic, v lese na kopci zvaném Humburák, jsme si všimli úzkého zatopeného vlezu do štoly. Při častých disputacích o alchymii v Trutnově společně s kamarádem Sáďou v restauraci Na Bouchalce padl návrh na výpravu do oné štoly. Nadšeně jsme souhlasili a dohodli termín výpravy na léto, kdy štola pravděpodobně nebude zatopená. Den „V“ nastal. Cestou se připojil i Mates, poslední účastník expedice. Po krátkém hledání je štola konečně před námi. „ Jdu první!“, zvolá Ota hlasem, jímž předem zavrhuje jakoukoli diskuzi. Zvědavost u něj převážila nad strachem z úzkých a uzavřených prostor. Nám nezbývá, než souhlasit. Ota rozsvěcí baterku a neohroženě se plazí vpřed úzkým otvorem do chřtánu štoly. Po chvíli se soukám za ním. Sáďa s Matesem nás jistí zvenku. Zhruba po osmi metrech chodba končí a rozšiřuje se. Na konci je vidět kulatý otvor sotva tak pro jednoho člověka. Otik prostrčí hlavu a světlem baterky prozáří důlní dílo za otvorem. Adrenalin stoupá. „Zlato! Zlato! Vidím zlato, vole!! “ volá Ota užaslým hlasem. Adrenalin dosáhl vrcholu. 6 „Kecáš!“, odpovídám. „Nekecám! Sbohem, bído!“ volá. „Vlez tam!“, nabádám ho. „Nevlezu, jsou tu popadané plotny ze stropu,“ naposledy odpovídá. To už lezeme ven, kde se poradíme, co dál. Soukáme se jako raci stejnou cestou, jako jsme přišli. „Nádhera, všude se tam třpytí zlaté žilky“, nadšeně praví Ota, „ale je to tam o kejhák.“ „Nevadí“, říkám a již se s Matesem nedočkavě plazíme k otvoru. Mates po chvilce váhání prolézá skrz a já hned za ním do poměrně velké štoly, kde se lze téměř postavit. „Paráda!“ Bohužel jediné, co se třpytí v záři baterky, jsou žilky rosy stékající po stěnách permského pískovce. Od této příhody uběhlo již mnoho let a doba značně pokročila, stejně jako Otík, který upustil od hledání zlata a radši se jej snaží sofistikovaným způsobem rozmnožit. Sbohem, bído! Roman Bureš 7 8 9 Sešli jsme se na dvoře litomyšlský školy pro budoucí pedagogy. Já jsem se před školou převlíkal z riflí do tesilu a tvůj otec při pohledu na mně prohlásil: "Tak tohle bude asi tvůj kamarád, Otíku." Stalo se... Ty vole, Oťas ! Chci, abys věděl, že jenom jedno setkání mělo v mým životě podobnej význam. Teď si tak říkám, že bych to možná měl mojí ženě taky někdy říct… raf 10 Vaříme lektvar po libosti, náš sladkej nektar proti pitomosti Nasypem listí i s uschlou natí, všechno to smícháme dřevěnou latí Pak všichni kumpáni dostanou loknout, včerejších dnů se musíme dotknout Nikomu nedáme všechno to sjedem, každej se staneme vševědem dědem 11 12 13 DRAHÝ OTIKU, ten pocit když se to ze 40 vyhoupne na 90... ty epesní chvíle, ta radost... Maternice a vosy,trošku Svěrák, Lucko, Ondro, pojďte sem, drak,sroubek, Webrovka, málem zabití Kobrou, Šuperkovi, táta... ty drobnosti... děkuju a happy 50! Lucka Doležalová Jana Traspeová 14 15 PŘÁNÍ PRO OTTU Kamaráde, přesně nevím, jak dlouho Tě znám jen to možná jen času mžik, ale i pár let Otto, co Ti jen mohu dát k narozeninám? Já za kačku Ti chrám neprodám, skromným mým přáním je několik vět, ať stále krásný je ten tajemný hlavolam, zvídavou myslí zkoumej dál svět. Bujaře se raduj, směj se všem hovadinám, život je hořkosladký jak pivo a med ať chutná Ti vše dobré, co přinese k nám. Mezi nebem a zemí si hrají pravda i klam Hledej a těš se dál, žádné ohledy zpět Na klid času dost, chmury ať zmizí a jsou ty tam. Vše nejlepší, Draku, k Tvým padesátinám! Martin Cabalka 16 17 Jmenuji se Jitka Bartoníčková, žiji na Kvíčale. Z okna našeho domu vidím na areál učiliště v Malých Svatoňovicích, kde jsem v letech minulých pracovala dva roky jako vychovatelka. Odtud pochází první mé zjištění, že někde existuje a žije Ota Štenberka. Tento muž byl spatřen mým okem na fotce v učilištní kronice. Minuli jsme se jen o kousek, mohli jsme být kolegové. Uplynulo několik let a můj kamarád Míra mě s tebou seznámil. Ty si to sice nepamatuješ, ale já jsem se ti stále připomínala. Ne snad, že bych tě chtěla balit, ale proto, že jsi mi byl sympatický svou, možná na oko, nesmělou povahou. Do školy k Mírovi jsi vozil své nápadité dřevěné pomůcky. Míra tě k nám do třídy přivedl a Jaromír vždy několik kusů, pro naše žáky, zakoupil. Byly jsme tomu rády. Další naše osobní setkání byla při dračích slavnostech. Sešli jsme se na podiu, ty jako hlavní organizátor a já co by zpěvačka dračích písní. A naše, ne snad poslední setkání, bylo, vypadá to opět jako na půdě školy, v KABINETU. Společně jsme oslavili, ještě s několika málo kamarády, 50 let JAROMÍRA, řečeného MÍRA. 18 19 Padesátkou teprve vše začíná... (...myslí si zatím Elis a Jirka.) 20 ANKETA Co se vám říká jméno Otto Štemberka? „Kamarád mýho bráchy. Výbornej kluk.“ (pan Zdeněk) „Vysvětlím později.“ (pan Luboš) „Rozhodně skvěle tančí. Tak trochu jinak.“ (paní Jiřina) „Znám. Jednou jsem ho viděla. Vypadá spíš jak nějaký houmelesák.“ (paní Lenka) ... Dotazovali jsme se celkem padesáti lidí. Dalších čtyřicet šest tvoje jméno zatím ještě nezná. Nutno přiznat, že jsme se ptali v Pelhřimově návštěvníků tamního divadla. Mírův nápad. ... „Když běžíš v neděli na schůzi do Pivovardy, jseš rychlejší.“ (UsainBolt) „Když jsme dali Ajaxu gól, slyšel jsem tě až na Strahově.“ (Karel Jarolím) „Vždycky něco správně podotkne, uvede, řekne, zdůrazní, nastíní, připomene, podtrhne, rozebere, navrhne, něčemu oponuje, s něčím souhlasí a já to pak s chibama napišu.“ (Pavel Cajthuml) 21 22 23 RADEK Z ONOHO SVĚTA Ahoj Otiku. To víš, že se na tebe dívám. To, co jsme spolu udělali na dračích slavnostech, nejde zapomenout ani tady a mám to k dobru. Už taky znám odpovědi na naše otázky. Tam dole, to je jako chodit po Praze v úplné tmě, jen sem, tam se někde na vteřinu rozsvítí mdlá lampička a my se z toho snažili hádat, co je kolem nás. Tady se spolu po té „Praze“ projdeme za krásného slunného dne a všechno si pěkně prohlédneme. Počkám na tebe. Spěchat nemusíš. Čas tady není, takže pozemskou řečí ho budeme mít, kolik jen budeme chtít. Těším se na tebe. Tvůj Radek 24 (Malej Péťa, když byl ještě opravdu malej; dojmy z Vyšehradu, jaro2008) 25 DRAK NEZEMŘEL, JEN SNÍ SVŮJ SEN… Věnováno Otto Štemberkovi Jaro 2104 n. l. Šest let, šest měsíců a šest dnů po ničivém zemětřesení, které postihlo střední Evropu. Malé město na úpatí Kančích hor. „Jsou tu dveře!“ ozval se hlas a všichni v temném tunelu propukli v jásot. Už několik týdnů pracně odstraňovali závaly a snažili se najít v rozvalinách vše, co by se dalo zachránit a co by mohlo být přínosem pro budoucnost, pro obnovu země. Šest a půl roku po zemětřesení, které zničilo téměř celé území republiky, se až nedávno dostali do této pohraniční oblasti. Starobylé město, které tu kdysi stávalo, bylo touto katastrofou srovnáno se zemí a až nyní se sem pomalu začali stahovat noví obyvatelé, aby se pustili do budování města nového. Ten hlas patřil Ottovi, mladému doktorovi moderní historie, který celou tuto pátrací operaci řídil. Úkolem jeho početné skupiny bylo hledání svědectví o životě bývalých, dnes již většinou nežijících, obyvatel města, o jejich kultuře, zvycích a tradicích. Po všem, co by pomohlo obnovit občanskou společnost a nastolit nový řád, nový svět. A tento úkol je přivedl až sem. Nedaleko 26 bývalého říčního koryta, pod sesunutou červenou skálu, kde podle map a starých plánů mělo být cosi jako chodba nebo jeskyně. Odtahali už několik tun kamení a zeminy a konečně se zdálo, že jejich pátrání nebylo marné. Od jednoho z mála přeživších obyvatel se Otto dozvěděl, že právě zde by mohly být ukryty materiály a dokumenty z dob dávno minulých. To byla velká motivace, která nejen jemu, ale všem jeho pomocníkům dodávala sílu při tak náročné a těžké práci. A teď tu stojí v tmavém průchodu před zrezivělými dveřmi, které byly několik let zasypány zbytky skály. Zmocnilo se jich nebývalé napětí. Co tam může být? A pokud tam něco skutečně je, proč to schovali bývalí obyvatelé města právě sem? Sesypali se k těm zrezivělým dveřím jako smečka hladových psů k misce žrádla. „Ty dveře jsou nejspíš přivařené. Doneste palice a páčidla. Musíme je odsekat!“ velel Otto, hnaný netrpělivostí. Dva mladí muži vyběhli úzkou průrvou, kterou se jim po dlouhé práci podařilo vyčistit, a zanedlouho se vrátili s velkou bednou nářadí. Elektrika byla stále ještě nedostupný luxus, a tak jediná síla, na kterou se mohli spolehnout, byla v jejich pažích. Jako první odsekli zámek, ale dveře se ani nehnuly. Začali tedy opatrně narušovat úzké sváry podél zárubní a jejich napětí vzrůstalo stále víc. Práce šla velmi pomalu a emoce začínaly jiskřit. 27 Když se zhruba po hodině usilovné dřiny ozvalo tiché zavrzání a kovové dveře se pootevřely, rozhostilo se hrobové ticho, nikdo ani nedýchal. Zdálo se to jako nekonečně dlouhá doba, když ho prolomil opět Ottův hlas: „Tak co, jdeme dovnitř?“ Zasunuli do škvíry ve dveřích páčidla a tyče a prudce zabrali. Ozvalo se zaskřípění a rezavé dveře se s rachotem svalily na zem. Před nimi se otevřela vybetonovaná, asi dva metry široká chodba, po pár metrech částečně zavalená. „Zapalte louče. Rozdělíme se na tři skupiny. Jedna zůstane zde a bude hlídat před vchodem, druhá bude jistit vchod a nás uvnitř a já se čtyřmi půjdeme na průzkum. Všechny tři skupiny propojíme lanem, kdyby se to vevnitř začalo sypat, abyste nás mohli, když tak včas vytáhnout. První a druhá skupino, jdeme na to!“ Otto ani nečekal na reakci ostatních a sám se vrhl s hořící loučí prolézt mezerou mezi závalem a stropem. Ostatní ho pomalu a beze slova následovali. Postupovali velice pomalu a opatrně. Suť byla plná ostrých kovových kusů a každou chvílí bylo slyšet trhání látky, jak rezivé plechy ničily jejich pracovní oblečení. „Už vidím konec závalu, ještě tak dva metry a chodba je volná!“ hlásil Otto po chvíli ostatním. „Vidíš tam? Co nějaké věci? Je tam něco?“ vyzvídali jeden přes druhého. „Zatím ne. Zdá se, že se chodba vzadu stáčí doprava.“ podával zprávy Otto. 28 Netrvalo dlouho a celá, pětičlenná skupina opět stála vzpřímeně na nohách a opatrně pokračovala chodbou dál. Šli tiše, mlčky. Plameny loučí ošlehávaly stěny a skutečně. Po několika metrech se stáčela prudce vpravo. Když došli za ohyb, jako by zkameněli. Před nimi se objevila mříž, bránící v další cestě. Přiběhli blíž a zůstali stát jako zaražení. Na mříži byla plechová cedule a na ní zpola čitelný nápis. „Otto, co je tam napsáno? Jde to přečíst?“ tázali se ostatní. Otto přizdvihl louč a pomalu, polohlasně, jakoby přiškrcen, začal číst: „Drak nezemřel, jen sní svůj sen aby… aby… Dál už je to nečitelné.“ Prostrčili louče zkrze mříž a uviděli hromady věcí, přikrytých plachtami. „Jdeme dál? Otevřeme to?“ ptal se netrpělivě Martin, jeden ze studentů, kteří tu byli na výpomoc. „Myslím, že bychom měli nejdříve zpřístupnit cestu až sem. Pokud je tu skutečně to, co hledáme, bude potřeba to rychle odvézt, aby to nerozebrali lidé, kteří se tu pokoušejí znovu žít. Nikdo tu skoro nic nemá a mohli by se snažit tenhle objev zpeněžit. Vrátíme se a zítra ráno se pustíme do vyklízení,“ rozhodl z pozice vedoucího expedice Otto. Když na zpáteční cestě podruhé překonali zával a spolu s druhou skupinou opustili chodbu, venku už se stmívalo. Rozdělali ohně a ke vchodu do chodby postavili hlídky. Otto se odebral do svého 29 stanu, pojedl a uložil se ke spánku. Usnout se mu však dlouho nedařilo. Mozek mu jel na plné obrátky a otázek a očekávání měl plnou hlavu. Z dálky k jejich táboru doléhalo vrčení elektrocentrál. O kus dál, severněji, probíhalo ve dne v noci budování nového města. Velká městská centra byla obnovena již zhruba po roce od katastrofy, ale do odlehlých částí státu stavební ruch dorazil až nedávno. Otto ležel ve spacáku a zvuky, které k němu doléhaly, tvořily zvláštní, industriální harmonii. Myslel na svou přítelkyni a kolegyni Radku, na druhý den je očekáván její příjezd. To byl také jeden z důvodů, proč nechtěl odhalit tajemství pokladu za mříží už dnes. Chtěl, aby Radka byla u toho. V jeho hlavě otázka střídala otázku. „Kdo je vlastně ten člověk, který ho navedl na toto místo? Prozradil všechno, co věděl, nebo toho ví daleko víc, ale nechtěl to říct? Co tam vlastně nakonec bude uschováno? Kdo a proč vybral toto místo?“ Bylo mu jasné, že toho člověka bude muset znovu najít a dostat z něj další informace. Ale kde ho hledat? Jejich setkání byla víceméně náhoda. Když byl poslán svými nadřízenými do těchto míst a seznamoval se s terénem, narazil na tohoto starého muže. Odpočíval kousek za hradbami bývalého města vedle svého plátěného stanu, vyrobeného z nejrůznějších kusů látek a z dalších nalezených 30 zbytků a sutin. Oslovil ho a dali se do řeči. „Vás zajímá kultura a zvyky, které tu kdysi lidé měli? Něco málo o tom vím. Kdysi mělo toto město ve znaku draka. Údajně se tu vyprávěla pověst o drakovi, který tu ve středověku sužoval celý kraj. Byl prý zabit a lidé se tu zabydleli. Pak se mu tu stavěly různé modly, ale to byla jen určitá časová období. Údajně ho zabili někde dole u řeky pod skálou. Byla tam dříve asi nějaká chodba, vzpomínám si, že když jsem byl mlád, bývaly tam železné dveře, ale co bylo za nimi, nikdo netušil. Ale skála spadla a dalo by dost práce se k nim znovu prorubat. Pokud tam však něco je, už to tam zůstane navždy.“ V tu chvíli bylo Ottovi jasné, že své pátrání soustředí právě tam. Dračí legenda? To ho velice zaujalo. Proto také nechal ihned přesunout celý tábor na toto místo, nad bývalým korytem řeky Úpy. Ta nyní proudí novým, vytvořeným při zemětřesení a posunula se asi o půl kilometru dál. Zřejmě se vrátila do toho původního, jímž plynula před dávnou regulací. Trvalo ještě drahnou chvíli, než se mu podařilo usnout. Tušil, že ho čeká velký objev, něco převratného. Něco, co posune jeho život novým směrem. Ráno se probudil hned po rozbřesku. I když spal málo, cítil se plný energie. Vylezl ze stanu, 31 opláchl se vodou z nádrže a šel obejít tábor. Celou pochůzku však cítil, jak ho to táhne k té tajemné chodbě. Když k ní dorazil, nevěřil svým očím. Z chodby vyběhla postava v dlouhém černém plášti s kapucí a rychle zmizela v sutinách. Hlídka spala. Otto vyběhl a snažil se vetřelce dostihnout, ale zanedlouho mu zmizel v rozvalinách. Vrátil se tedy k chodbě a spící hlídku důrazně probudil. Dva mladí studenti byli velice překvapeni a cítili se značně provinile. Nechápali, jak je možné, že usnuli. Nikdy před tím takto hrubě nepochybili. Snad se vetřelec nedostal příliš daleko. Bylo však velmi nepravděpodobné, že by za tak krátkou chvíli, kterou prospali, byl schopen dvakrát zdolat zával, natož se dostat za mříž. Zalarmovali celý tábor a po krátké snídani byli připraveni pustit se do vynášení suti. Nanosily všechny kbelíky, dřevěné vozíky, rozdělili se na pracovní skupiny a pomalu se pustili do práce. Zpočátku to šlo celkem hladce, ale čím více se prokousávali to nitra závalu, tím častěji naráželi na větší a větší kusy kamene. Některé byly tak veliké, že je museli rozbíjet palicemi.Do oběda se jim podařilo odstranit zhruba dva metry, další asi tři byli ještě před nimi. Museli také budovat výdřevy a prkny postupně zajišťovat propadlý strop. Krátce po obědě do tábora dorazil vůz na solární pohon a v něm Radka a Ottův velký 32 kamarád a kolega Petr. Zavřeli se do Ottova stanu a nechali si převyprávět vše, co se odehrálo od Ottova příjezdu před dvěma týdny. Oba byli tímto objevem nadšeni stejně jako Otto a hned se přidali k ostatním v boji se závalem. Tajemství ukryté za mříží bylo tak velké lákadlo, že dřeli jako stroje. Nedělali přestávky, všichni byli jakoby omámení. Krátce před soumrakem pak byla chodba opět plně průchozí. Otto propustil pro dnešek ze služby všechny unavené brigádníky, kteří s nimi pracovali a spolu s Radkou a Petrem se pustili do přípravy loučí. Budou jich potřebovat asi hodně. Do několika tašek naložili nářadí, o kterém předpokládali, že by se mohlo hodit. Když už byla skoro tma, spolu s dalšími třemi nejstaršími studenty, kteří tu byli na praxi, vyrazili do útrob záhadné chodby. Prošli vyčištěnou částí a zabočili k mříži se záhadnou cedulkou. Radka s Petrem byli uchváceni, když jim Otto svůj objev ukázal. Ani jim se však nedařilo rozluštit zbytek tohoto zvláštního vzkazu. Otto mezítím vytáhl z jedné z tašek velké skřípací kleště. „Tak, jdeme na to!“ zavelel polohlasem a přeskřípl starý rezivý zámek, jímž byla mříž zamčena. Ozvalo se hlasité zavrzání, když ji otevřel. Znělo to jako řev nějakého prehistorického zvířete. Všem jako by ztuhla krev v žilách. Jednak nepříjemností zvuku, který se ozval, a jednak 33 napětím, jaké asi poklady obsahuje tento zvláštní úkryt. Široká chodba pokračovala dál do tmy a přes mihotavé světlo loučí bylo patrné, že z ní na obě strany odbočují další. Vše ale bylo zarovnáno nespočtem rozličných dřevěných beden a dalších všelijaký chvěcí. „Huf, tady toho je“, hlesl Otto, “mám pocit, že dnes v noci asi jen tak spát nepůjdeme. Než se tím prohrabeme, bude ráno.“ „Možná nejen to zítřejší,“ pousmál se Petr a vydal se opatrně kupředu. Udělal pár kroků, když najednou sykl bolestí. Cosi se mu zapíchlo do boku pod žebra. Vedle něho, zpod staré těžké plachty, vyčuhovalo několik ostrých kovových ostnů. „Co to sakra je?“, zaklel Petr, drže se za poraněný bok. Odhrnul kus plachty a všichni užasli. Plachta sjela částečně k zemi a oni spatřili hlavu, bok a křídlo jakéhosi kovového ještěra. „Tak přeci jenom drak, ten divnej chlap nelhal!“ vykřikl nadšeně Otto. „Drak?“ usmál se Petr, “vypadá to spíš jako nějaký okřídlený krokodýl.“ Odhrnuli celou plachtu a bestie se před nimi ukázala v celé své kráse. Na kovové konstrukci byly přivařeny a přidrátovány měděné šupiny, z tlamy měl vyplazený dlouhý kožený jazyk a oči byly z jakýchsi zvláštních kamenů. Za jeho 34 mohutným tělem s kovovými hroty na zádech, se pohupoval zakroucený ocas, zakončený kovovou špicí. „To je nádhera,“ pronesla dosud mlčící Radka. „Má nejmíň šest metrů.“ Petr vyndal z tašky měřící pásmo a dali se do měření. Radčin odhad byl celkem přesný. Drak měřil šest metrů a šest centimetrů. „Pojďme ho trochu posunout, ať se dostaneme k těm bednám a dalším odbočkám,“ vybídl ostatní Otto, ale nebylo to snadné. Drak byl usazen a provazy připevněn k jakési dřevěné mříži a i v šesti jim dalo dost práce ho posunout. Začali stahovat další plachty kolem sebe a před nimi se náhle objevovaly neskutečné poklady. Zjistili také, že první tři odbočky z hlavní chodby jsou slepé a že jsou všechny zarovnány skoro až ke stropu. „Tohle nebude práce na jednu noc, ale možná na týden,“ poznamenal ironicky Petr. „I kdyby měsíc,“ okřikl ho Otto. „Mám pocit, že jsme objevili něco velkého. Připadá mi to jako depozitář či archiv nějakého dřívějšího muzea.“ Netušil v tu chvíli, že není až tak daleko od pravdy. Upevnili louče ke stěnám a pomalu se dali do probírání všech těch věcí kolem sebe. „Půjdu udělat do tábora kafe, budeme ho potřebovat asi hodně,“ nabídla Radka a vyrazila chodbou ven. Otto s Petrem souhlasně přikývli a pokračovali v práci. Bedny pomalu otevírali 35 a nalézali samé zvláštnosti. Několik beden bylo plných jakýchsi hábitů, připomínajících mnišské kápě. Byly tu černé, bílé a červené. V dalších zase objevili srolované prapory s jakýmisi monogramy a názvy. Ten největší objev je však teprve čekal. Radka se po chvíli vrátila, ale byla jakási vyplašená. Otto tuto její změnu zaznamenal okamžitě. „Co se stalo?“ vykřikl. „Nevím, jako by mě tam venku celou dobu, co jsem vařila vodu, někdo sledoval. Nikoho jsme neviděla, ale cítila jsem velice zvláštní pocit. Jako by mě někdo probodával pohledem. Brr, ještě se celá klepu.“ Otto beze slova vyběhl, popadl louč u vchodu a zkontroloval celý tábor. Nikoho však nenašel, a tak se vrátil zpět do útrob skály, pokračovat v bádání. „Tak co?“ tázal se Petr. „Nic. Zítra ale bude potřeba zajet nahoru do nového města a domluvit tam prostor, kam budeme moci všechny tyhle věci převézt. Tady to nechat nemůžeme. To byl jistě ten samý přízrak co včera v noci. Někoho asi velmi zajímá, co tu děláme a co jsme tu našli. Musíme všechny nálezy zapsat a zaevidovat, ještě než je odvezeme. Zajedeš tam, Péťo?“ Petr souhlasně přikývl. Sedli si na chvíli na zem a nalili si do hrnků trochu kávy. Seděli mlčky a jen nasávali ponurou a tajemnou atmosféru kolem sebe. Plameny loučí olizovaly betonové zdi a přes všemožné věci, které tu byly složeny, vytvá36 řely zvláštní obrazce. Čas docela pokročil, a tak když dopili povzbudivý nápoj, pustili se znovu do práce. Tři pomocníci z řad studentů, přesouvali prozkoumané bedny k mříži, čímž uvolňovali prostor k těm dalším. Postupně je otevírali, některé byly plné různých barevných kostýmů, různých provazů a lan a jiné zase zvláštních zvířecích masek. Objevili taktéž několik dřevěných stánků, zřejmě pro jakési trhy. Zatím však nenarazili na žádné písemnosti. Byli však teprve zhruba v polovině chodby. Před nimi zůstával ještě asi desetimetrový úsek a dvě slepé odbočky. Na konci se chodba opět stáčela doprava, ale hned za zatáčkou byl další zával. Podle všeho to byl kdysi druhý vchod do tohoto podzemí. Vyklidili tedy nejdříve chodbu samotnou, byly v ní naskládány různé kovové konstrukce a plachty, zřejmě nějaké stany. Pak už zbývaly jen poslední dvě zarovnané odbočky. Ta první byla plná různých dětských her, převážně ze dřeva. Všechny byly velice zvláštní a neobvyklé, nejvíce je však zaujal katapult. „Aspoň se máme čím bránit, kdyby nás tu teď někdo přepadl,“ vtipkovala Radka a všichni se rozesmáli. Před nimi byl tedy poslední neprobádaný úsek. Vchod do této odbočky byl částečně zasypán, ale pro zkušené jeskyňáře žádný velký problém. Přelezli tedy hromadu kamení 37 a místo radosti přišlo velké zklamání. Byla skoro ke stropu zarovnána dřevotřískovými, částečně pomalovanými deskami. „Co to jako je?“ znechuceně prohodil Otto. Čekal, že tady konečně najdou nějaké písemné dokumenty, ale před nimi byla jen hradba z poskládaných desek. Petr mezitím několik z nich odebral a pečlivě je zkoumal. „Hele, to nevypadá, že by si tu někdo složil materiál na podlahu, to co je na nich namalováno možná dává dohromady nějaký obrazec. Zřejmě něco jako obří puzzle. Mít správný klíč, třeba by se to dalo poskládat.“ „No jo, ale proč tu není nikde ani list papíru, který by vysvětlil, k čemu tyhle věci sloužily? Nepřehlédli jsme něco?“ přemýšlel nahlas Otto. „Pojďte sem, něco tam vzadu je,“ zavolala náhle Radka. Stála těsně u zdi a mezerou, asi deset centimetrů širokou, která byla mezi zdí a komíny desek, se snažila dohlédnout až na konec slepé chodby. Loučí se snažila tento úzký prostor alespoň částečně osvítit. „Tam vzadu jsou asi další bedny.“ Hlásila, když ohnivé jazyky dosáhly dostatečně daleko. Otto s Petrem byli u ní hned. A opravdu, vzadu, na konci vyčnívaly za deskami stejné bedny, v jakých nalezli i ostatní věci. Alespoň na první pohled se tak zdálo. „Tak to si dáme, než se k nim dostaneme. Těch desek je tu snad tisíc,“ konstatoval ironicky Otto. 38 „Je nás šest. Uděláme živý řetěz a odrovnáme jen jednu z řad, tady tu u zdi. Vznikne dostatečná mezera a půjde to dobře vyndat. Desky vyskládáme do prostoru před mříží, tohle snad nikdo neukradne,“ navrhla Radka a sama začala odebírat první a podávat je dál. Venku pomalu svítalo, když se konečně dostali k zarovnaným bednám. Byly trochu jiné než ty ostatní. Tamty byly obyčejné, dřevěné, ale tyhle byly navíc pobité plechy. Otto na nic nečekal a první, která byla po ruce, s vrznutím otevřel. Jeho oči se rozjasnily a vykřikl: “Konečně, je to tady!“ A skutečně. Bedna byla plná všemožných knížeček, brožur, plakátů a dalších dokumentů. Další čtyři byly také podobného obsahu. Zabere spoustu času, než se tím vším proberou, ale to je činnost, která Ottu baví ze všeho nejvíc, a proto si také zvolil právě tenhle obor. To už ovšem bude probíhat jinde. V klidu, a hlavně pod zámkem. Pro dnešek byla tedy jejich práce u konce. Chvíli si odpočinou a pak se spolu s ostatními pustí do nakládání a odvážení svých nálezů do bezpečí. Když opustili chodbu, tábor pomalu vstával. Otto zaúkoloval všechny brigádníky a studenty odklízením příjezdové cesty ke skále, aby odvoz věcí probíhal hladce, a s Radkou si šli na pár hodin lehnout. 39 Když se před polednem probudil, Radka chystala snídani a Petr už byl pryč. Odjel zařídit skladové prostory a nákladní auto aby mohli všechno převézt a zabezpečit. Studenti mezitím vyklidili příjezdovou cestu, tak jak jim nařídil. Mezitím co jedli pozdní snídani, pověřil Otto brigádníky vynášením a počítáním dřevotřískových desek, aby potom měli dostatek prostoru k manipulaci s ostatními objevy. Zanedlouho se ozvalo vrčení motoru a na obzoru se objevil náklaďák, z jehož kabiny se vykláněl Petr s úsměvem na tváři. „Všechno nám schválili. Máme tam takovou menší halu a co je paráda, je tam i veliký byt, kde můžeme bydlet, dokud nebude vše zaevidováno a prozkoumáno a dokud tu nebude naše práce hotová. Když se nám povede dnes vše odvozit, můžeme zítra zbořit tábor a brigádníky a studenty poslat domů,“ volal na ně už z dálky. „To je skvělá zpráva!“ jásal Otto. „Ale obávám se, že to za odpoledne nepořídíme, všechno naložit a odvézt.“ „Tak budeme makat zase celou noc. My se nějak prostřídáme v evidování a študáci a brigádníci si trochu máknou, od pozítří si pak odpočinou. Zvládneme to,“ ujišťoval Petr. Radka souhlasila, a tak Otto ani neprotestoval. Dosnídali a dali se do práce. Řidič nacouval s náklaďákem ke vchodu do podzemí a začalo se nakládat. 40 Trvalo snad dvě hodiny, než byly naloženy všechny desky. Poté začali nakládat dřevěné konstrukce a plachty. Když byla korba skoro plná, jako posledního naložili a uvázali onoho kovového draka. Slunce se začalo sklánět za obzor, když auto s první várkou vyrazilo k novému skladu. Drak se na korbě zlehka pohupoval a budil úžasný dojem. Radka naložila do svého auta první skupinu brigádníků, kteří budou vykládat korbu náklaďáku a skládat věci do haly. Otto vše, co naložili, pečlivě zapsal a spolu s ostatními se zatím pustil do vynášení nespočtu dřevěných beden. Postupně je označoval barvou podle čísel. Ani ne za půl hodiny se Radka vrátila pro další pracovní sílu na vykládání a ještě jednou se otočila k hale. Podvečerní šero přešlo ve tmu a táborem se rozhořely ohně a louče, když se podruhé vrátila. Vystřídala Ottu v evidenci beden a ten si šel na chvíli lehnout. Bylo asi hodinu do půlnoci, když se táborem znovu rozlehlo vrčení motoru. Otto vyskočil na nohy a všichni, co v táboře zbyli, se pustili znovu do nakládání. Vše na korbu skládali tak aby se toho vešlo co nejvíc, aby se už nákladní auto nemuselo točit potřetí. Bylo kolem druhé ranní, když bylo vše na autě. V táboře zůstala jen tříčlenná hlídka a všichni ostatní vyrazili ke skladu. Otto byl velmi zvědav, jaký prostor jim byl přidělen. Jak vypadá jeho nové působiště. Cesta 41 netrvala příliš dlouho. Uběhlo ještě pár hodin, než bylo vše vyloženo a pod zámkem. Přidělený prostor byl dostatečně velký a vše se podařilo srovnat tak, aby byla snadná manipulace a dostatek místa pro další zkoumání. Byt byl také celkem veliký, Petr zabral jeden pokoj, Otto s Radkou druhý. Z oken měli výhled na nově vznikající město, které se pomalu plnilo novými obyvateli. Několik ulic už bylo plně obydleno a v místě, kde se spojovaly, vznikalo nové náměstí, v jehož dolním traktu probíhala stavba repliky staré radnice. Náměstí tvořilo čtverec tak, aby co nejvíce připomínalo to původní, zničené. Nad ránem se celá skupina přesunula zpět do tábora u chodby ve skále. Na chvíli si šli všichni naposledy odpočinout do stanů a sešli se až k obědu, který jim přivezla charita, která se starala i o jídlo pro stavební dělníky. Když se dostatečně najedli, pustili se do bourání stanů a balení zbytku věcí. Práce šla vcelku rychle a kolem čtvrté odpolední odjela první část pomocníků, studenti, kteří si zde odbývali svou praxi při škole. Pár dnů si odpočinou a pak se vrátí do školy. O chvíli později odjeli i brigádníci a dobrovolníci. Ty ovšem příliš odpočinku nečekalo, neboť byli povoláni na další místo, kde bylo třeba udělat průzkum. Otto s Petrem zajistili vchod do podzemí a odebrali se už natrvalo do skladiště, kde na ně čekala druhá fáze 42 jejich práce. Teď musejí prozkoumat a zapsat obsah zbylých beden, které zatím prohlédli jen letmo. Pro dnešek si však již dali volno a celkem brzo se odebrali ke spánku v jejich novém bytě. Od objevení tajemné chodby uplynulo půl roku a nastal barevný podzim. Zpustošené město pomalu ožívalo a jen velmi pomalu se vracelo k běžnému chodu a životu. Elektřina i další inženýrské sítě už byly obnoveny takřka na celém území státu a lidi pomalu začali na obrovské neštěstí, které je před sedmi lety postihlo, zapomínat. Bylo potřeba se odpoutat od minulosti a začít žít přítomností. Otto, Radka a Petr také po tuto dobu nelenili. Obsah všech beden byl již katalogizován a teď už se nějaký čas věnovali hlubšímu zkoumání nalezených listin a dokumentů. Zjistili, že se kdysi v tomto městě pořádaly jakési „Dračí slavnosti – Už ho nesou!“ a vše co v chodbě objevili, sloužilo převážně pro účely těchto akcí. Ty organizovala skupinka nadšenců, kteří si říkali Trutnov – město draka. Jejím předsedou byl jakýsi Otto Štemberka. Tato shoda Ottu velmi potěšila a jeho nadšení pro věc ještě stouplo. V bednách byly propagační materiály ke všem dvaceti ročníkům, které byly uskutečněny, mnoho CD a DVD disků s fotografiemi a videi, účetnictví akcí a spousta dalších zajímavostí. Jedna bedna však byla celkově 43 výjimečná. Její víko zdobil vyrytý nápis: „Ty ukrutný a hanebný netvore. Jsi požehnáním tohoto města a na věky jím i zůstaneš!“ Její obsah byl však ještě zajímavější než nápis samotný. Obsahovala několik prastarých knih, převážně ve starém německém jazyce a bylo zřejmé, že jsou několik staletí staré. Dále obsahovala několik fotokopií a opisů dalších starých písemností, které zřejmě souvisely s těmi originálními. Právě zkoumání těchto materiálů teď byla hlavní náplň našich tří dobrodruhů. Petr dříve studoval jazyky a tak se pokoušel překládat obsah těchto knih. Vše však šlo velmi pomalu, neboť materiálů bylo skutečně mnoho a kolikrát bylo velmi složité vyluštit prastaré písmo. Jednoho dne se však stalo něco, co tuto práci pomohlo výrazně urychlit. Bylo chladné listopadové ráno, když se ozvalo zabouchání na dveře jejich skladu. Otto šel otevřít a nevěřil svým očím, koho za nimi spatřil. V dlouhém černém plášti tam stál onen podivný starý muž, který ho tehdy upozornil na místo pod skalou. Ottovi hned došlo, že on je ta záhadná postava, kterou se tenkrát snažil dohonit, když slídila kolem chodby. „D... dobrý den, co si přejete?“ vykoktal ze sebe, oněmnělý překvapením. „Co si přeju? Já myslím, že vy si přejete mě, že 44 na mě už delší dobu čekáte,“ promluvil muž a pousmál se. „Už jste vše prozkoumali? Už víte, o co tu kdysi šlo? Myslím, že bych vám mohl v lecčem pomoci. Tehdy jsem vám řekl jen velmi málo. Musel jsem se ujistit, že jsou vaše úmysly čisté!“ dodal a bez vyzvání vstoupil do haly. Otto nebyl schopen ničeho a jen se díval, jak tento podivný chlapík prochází sklad a probírá se jeho obsahem. „Jak pomoci? A v čem? Kdo vlastně jste?“ vyhrkl ze sebe po chvíli. Radka s Petrem stáli opodál a vše s napětím sledovali. „Omlouvám se, zapomněl jsem se představit. Říkají mi Sammler. Jsem syn Kláry Doležalové. Můj děd a babička byli jedni ze zakladatelů společenství Trutnov – město draka. Myslím, že se vám bude hodit moje pomoc. Matka i babička mi vyprávěly o dračích slavnostech a dalších aktivitách mnohé. Otec zemřel velmi brzy, předčasně. Vím co je v těch bednách a vím také, proč to bylo ukryto právě tam, kam jsem vás poslal hledat,“ rozhovořil se muž. Otto mu přisunul židli k pracovnímu stolu a všichni se posadili. „To nás velmi zajímá, řekněte nám vše, co víte. I proč jste slídil kolem štoly, když jste věděl, co ukrývala!“ vybídl ho Otto a Sammler se dal do vyprávění. Mluvil tiše, pomalu a rozvážně. Vyprávěl jim o tom, jak město vypadalo dříve, 45 o jeho tajemné dračí mytologii, o kronikáři z 16. století Simonu Hüttelovi, který sepsal unikátní sbírku pověstí o založení města a urputném boji s drakem. Prozradil též, že ony německy psané knihy a listiny jsou opisy těchto pověstí, které postupně členové Trutnov – město draka vypátrali a shromáždili. Mluvil o dračí galerii, která kdysi ve městě byla a která svého času otevírala místním obyvatelům tajemství jejich města. Také jim vysvětlil, že ona chodba byla kdysi nejspíše dračí sluj z pověstí, která byla později nešetrně zpevněna a vybetonována, při stavbě budovy na skále. Proto také bylo toto místo vybráno jako úkryt všech věcí, které po spolku drakologů zbyly. Vyndával z bedny jeden spis po druhém a vyprávěl ke každému zajímavý příběh jeho objevení. Když vytáhl nejobjemnější knihu, která byla až na dně, překvapil je tím, že jde o originál Hüttelovy kroniky. Velmi vzácný a velmi starý. Otto, Radka i Petr hltali každé jeho slovo a co chvíli ho zasypávali sprchou otázek. Sammler na vše v klidu a pohotově odpovídal. Přiznal se, že onehdy pronikl do štoly, aby se přesvědčil, že to, co tam kdysi ukryli přátelé jeho rodičů, tak skutečně stále je. Překvapil je i tím, že se dostal až za zával k zrezivělé mříži. Měl útlou šlachovitou postavu a byl tedy, jak se zdálo, velmi hbitý a obratný i přes svůj už dost vysoký věk. 46 Otto jím byl úplně fascinován. Sammler vyprávěl a odpovídal na dotazy až dlouho do večera. Popíjeli kafe a on jim ukazoval, co k čemu sloužilo a jak se to dá v případě použití sestavit. Když narazili na dřevotřískové desky, překvapil je znovu, ten den už po několikáté. Skutečně prý šlo o jakési velké puzzle městského znaku, které, když bylo sestavené, mělo prý přes tisíc metrů čtverečných. Bohužel z něj v minulosti bylo několik desek použito pro jiné účely, přesto se Sammler domníval, že by bylo možné ho ještě jednou sestavit a chybějící případně dovyrobit. Popsal jim klíč k sestavení podle značek na rubu každé jednotlivé desky. Bylo už po půlnoci, když se omluvil, že je unaven, rozloučil se a zmizel v ulicích. Petr i Radka se odebrali spát, Otto však ještě zůstal ve skladové hale. Znovu vše procházel a připomínal si, co jim k čemu tajemný Sammler prozradil. Listoval znovu a znovu stránkami prastaré kroniky, procházel opisy pověstí i materiály k jednotlivým akcím Už ho nesou. Pohlcovalo ho to čím dál víc. Prohlížel fotky a videa ze všech dvaceti ročníků a v hlavě se mu rodil nápad na velikou věc. Když se Radka probudila, zjistila, že Ottova půlka postele je prázdná. Oblékla se a vešla do skladu. Otto spal hlavou opřen o stůl, zavalený 47 spoustou písemností a digitálních nosičů. Jemně ho pohladila po vlasech a on se probudil. Postavili vodu na kafe, Radka připravila snídani a vyčkali, dokud se neprobudil i Petr. Ten se zanedlouho objevil a dali se do snídání. Když dojedli, Otto promluvil: “Přišel jsem na to. Šestého května za rok obnovíme a zopakujeme dračí slavnosti. Když se to povede, pokusíme se uskutečnit všechny ročníky tak, jak to dělali lidé z města draka před sto lety. Máme dostatek času vše připravit a naplánovat. Půjdeme do toho? Sammler nám s tím jistě pomůže.“ Chvíli bylo ticho. Radka políbila Ottu na tvář a skoro šeptem pronesla: „Samozřejmě. Je to skvělý nápad. Už se těším. Zapojíme do toho lidi z nového města a vrátíme mu jeho slávu i mytologii. Úžasná myšlenka.“ Petra tento plán také velmi zaujal, jelikož to vlastně navazovalo na jejich prvotní úkol, vrátit tomuto městu jeho kulturu. Tady k tomu mají jedinečnou příležitost. V následujících dnech utužili spolupráci a dá se říci, že i přátelství, se Sammlerem a intenzivně pracovali. Radka si vzala za úkol shánění peněz a Otto s Petrem vyjednávali s úřady. Nakonec se jim jejich záměr podařilo prosadit. Sammler pomáhal s překládáním starých písemností a s technickými věcmi. Jejich spolupráce se rozvíjela velmi dobře. 48 Uběhl další rok a výsledky jejich práce byly znatelné. Celý archiv nadšenců společenství Trutnov – město draka měli již prozkoumaný a vize slavností byla čím dál zřetelnější. Konečně plně pochopili a nastudovali vše, čím před sto lety toto město žilo. Navázali kontakty s místními obyvateli a pro svou myšlenku se jim podařilo je nadchnout. Nové město již žilo běžným způsobem a stopy po zemětřesení už byly téměř všude zahlazeny. Život lidí se vrátil do zajetých kolejí a staré rány se postupně hojily. Lidé však potřebovali nějakou motivaci, nějaký hnací motor a ten jim teď Otto a jeho přátelé nabízeli. Proto také mnoho z nich přidalo své ruce k dílu a Ottův nápad vzalo za svůj. Do jejich skladu teď proudilo čím dál víc lidí a vznikl zajímavý organizační tým, který pracoval na plné obrátky. Úřady nového města se podařilo přesvědčit k podpoře této obnovené dračí myšlenky a vyčlenily na tento projekt dotaci, takže finančně byli na takovouto věc celkem dostatečně zajištěni. Celou zimu žilo město přípravami a když přišlo konečně jaro, zbývalo doladit už jen pár maličkostí. 6. května 2106 se v nově vzniklém Trutnově odehrál první obnovený ročník městských dračích slavností Už ho nesou! aneb Tisíc sto let trutnovského draka. 49 Drak nezemřel, jen sní svůj sen, aby se znovu probudil v nekonečné řadě svých životů! Vojta Lábus 50 51 52 O HLEDAČÍCH V TRUTNOVĚ ANEB O PODSTATÁCH MATKY ZEM̨ Stalo se to onoho památného roku 1511, za vlády krále Vladislava. Bylo to z jara, asi měsíc po velkém zemětřesení, které v Litoměřicích a ve Slaném rozkymácelo věže. Přišli z velké dálky, aby objevili velká tajemství zdejších hor. Někteří tvrdí, že přišli z Míšeňska. Já tomu ale nevěřím, protože jsem se již s míšeňskými setkal v době svého mládí v sousedním Slezsku, a vím, že Míšeňští hovoří německým nářečím. Tito lidé mezi sebou mluví zcela jiným jazykem, a pokud se s vámi vůbec dají do řeči, tak musíte oprášit své znalosti latiny. Nikdo z nich není mnohomluvný, skrývají totiž velká tajemství. Já jsem ale měl to štěstí a s jedním z nich jsem hovořil. A dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí. Vše se stalo náhodou v jedné zdejší krčmě. Nebýt trutnovského silného piva, nikdy bych se nic nedověděl. Možná by to ale bylo lepší, jelikož jsem od té doby dosti zmaten a mou mysl ovládla touha – touha objevit tajemství země. … Jmenuji se Bernhard Lapcida. V mládí jsem navštěvoval některé latinské školy ve slezských městech. Rovněž jsem se učil kameníkem a sochařem. Již jsem poměrně stár, letos oslavím padesátiny, a v Trutnově žiji již řadu let. Pánbůh 53 nám s mojí ženou přál i nepřál zároveň. Narodila se nám dcerka, které jsme dali jméno Anna. Bohužel přišla na svět bez jedné ruky. Dobře jsme dceru vychovali a nakonec i provdali, za starého kostelníka Petruse. … Vzhledem k svému stáří, nemám důvod si vymýšlet. Ostatně tady v Trutnově to vědí všichni. Ti cizí havíři k nám přišli na den svatého Jiří. Bylo jich šest. Šest záhadných mužů s vozem plným nářadí. Začali kutat na Chmelnici. Později byl ten důl nazván Zlatá jáma. Prorazili také od Struhy do svahu ke Zlaté jámě štolu, která byla 12 sáhů dlouhá. Z té ale vyrazilo příliš mnoho vody. Dílo proto museli opustit. Koncem léta odešli hledat dále do hor, snad do Obřího dolu. … Setkal jsem se s ním v krčmě, bylo to krátce po Svatém Janu. Přišel znaven po celodenní práci. Seděl jsem na svém obvyklém místě v rohu. On si sedl k vedlejšímu stolu a špatnou němčinou si objednal pivo a vepřovou pečeni. Pozdravil jsem ho latinsky po způsobu učenců a on odpověděl. Když dojedl, objednal si další pivo a zeptal se mne, zda si může přisednout. Souhlasil jsem. Řekl jsem mu, že jsem kameník a on mi řekl, že je horník. Rozhovor mohl začít … … 54 „Proč jste přišli do našich hor? Je zde v podzemí snad něco cenného?“ „Jsme hledači rud. Všude můžete najít něco vzácného. Bůh nestvořil všechny věci, aby je nechal zahálet. Hvězdy a planety nejsou nečinné, moře se převaluje ze strany na stranu a země také nikdy nezahálí. Co se v ní přirozeným způsobem spotřebuje, to ona obnoví a znovu vytvoří, když ne jedním, pak tedy jiným způsobem. Tak jako zemský povrch se usilovně snaží přivést něco na svět, tak i nitro a děloha země se usilovně snaží něco vytvořit.“ Třetí pivo. „Jak ale poznáte, kde máte hledat? Ne všude je přeci kovu tolik, aby se vyplatilo jej těžit.“ „To není jednoduché. Kovy jsou ukryté v zemi a jen zkušení dokážou určit, kde jsou žíly. Jako všechny plody země i nerosty mají ve zralém věku jinou barvu nežli tu, kterou měly na počátku. Takže podle barev a vnějších znaků ložiska vyhledat nelze. Důležité je prostředí. Zapamatujte si, že aby kovová ruda vyrostla nebo byla vůbec zplozena, musí existovat rodič a nějaká věc poddaná či hmota, která by dokázala přijmout akt zplození.“ Čtvrté pivo. „Takže jde o to, jaké prvky se na určitém místě vyskytují. Co v určitém místě roste.“ 55 „Snadné zrození rudy vyžaduje náležitou kvalitu přirozené nádoby, jako jsou žíly, v níž se ruda zrodí. Musí zde být také snadné přístupové cesty, jimiž kovová či nerostná síla do oné přirozené nádoby vstoupí. Samozřejmě výskyt rostlin a prvků v místě je důležitou indicií“ „Slyšel jsem, že kovy jsou zplozeny rtutí. Je to pravda?“ „Někteří tvrdí, že kovy nejsou zplozeny rtutí, protože na mnoha místech nacházíme kovové rudy, nikoliv však rtuť. Ovšem v zemi existuje sliznatá chladná látka, neobsahující síru, kterou země vylučuje jako pot a ze které jsou kopulací se sírou počaty všechny kovy Navíc při spojení rtuti se sírou v rudě se síra chová jako semeno mužské a rtuť jako semeno ženské při početí a zrození dítěte. Moudří soudí, že zlato je počato z té nejjasnější síry, dobře očištěné v zemi působením nebe, především Slunce, takže už neobsahuje žádnou látku, která by mohla být zničená či spálená ohněm, ani tekutinu, jež by se působením ohně mohla vypařit.“ Páté pivo. „Aha, takže je důležité i působení nebeských těles?“ „To je známá věc, že stříbro raší pod vlivem Měsíce a zlatá ruda roste samozřejmě pod vlivem 56 Slunce. Rovněž železná ruda se rodí pod vlivem Marsu, měděná ruda pod vlivem Venuše a rudy olověné působením planety Saturn.“ „Takže působením nebeských těles a různých prvků kovy zrají a rostou jako plod v ženském lůně. Rozumím tomu dobře?“ „Rozumíte. Je to proces růstu a stárnutí. Jestliže kov dospěje ke své nejvyšší dokonalosti, aniž je vytažen ze země, ze které se mu už nedostává žádné potravy, můžeme ho v tomto stavu docela dobře přirovnat k vetchému starci. Příroda v kovech uchovává týž koloběh zrození a smrti jako v rostlinách a živočiších.“ Šesté pivo. „A jak může tyto procesy ovlivnit člověk. Je vůbec nějaká možnost. Slyšel jsem o alchymistech, kteří se dokonce snaží různé vzácné kovy vyrobit.“ „Samozřejmě, člověk je schopen pomoci procesům probíhajícím v nitru Země. Co učinila příroda na počátku, můžeme učinit i my, vrátíme-li se k postupu, jímž se řídila. Co činí možná po celá staletí ve svých osamělých podzemních místech, můžeme ji pomoci dokončit v jediném okamžiku, když jí poskytneme náležitou pomoc a vytvoříme jí příhodnější podmínky. Stejně jako pečeme chléb, můžeme vyrábět i kovy. Bez nás by na polích neuzrála úroda, bez našich mlýnských kamenů by se obilí neproměnilo v mouku ani mouka v chléb 57 v důsledku hnětení a pečení. Musíme tedy sladit své úsilí s přírodou pro dílo nerostné, jako to činíme pro dílo rolnické, a otevřou se před námi poklady.“ Sedmé pivo. „Děkuji. Jsem trochu zmaten. Dozvědět se tolik úžasných poznatků během několika hodin. Čas ale pokročil a doma na mne čeká žena. Budu muset odejít. Ještě jednou vám děkuji.“ „Není zač. Co jsem vám řekl a ještě mnohem více se můžete běžně dozvědět, to nejsou žádná tajemství. Ta bych neprozradil ani po patnácti pivech. Stačí otevřít knihu váženého lékaře Colba Fribergia z Freiburgu, která byla vytištěna v roce 1505. Je ostatně napsána vaším jazykem. Závěrem vám prozradím přeci jen jedno tajemství. Kdyby se záměrům Přírody nestavěly do cesty žádné vnější překážky, dovedla by ke zdárnému konci všechny své výtvory.“ Dodatek: Milý Otto, nezlob se! Je to jenom žert. Básníkům a malířům je dovoleno vše, nikoliv však archivářům! Pavel 26. března 2015, Trutnov 58 59 60 NÁPAD JE TVŮJ Je to pravdivé, je to skutečné, je to jisté. S milým Ottou Štemberkou mě koncem roku 2005 seznámila Jana Traspeová. Tehdy jsme poprvé, v restauraci Radio, splečně zasedli k jednomu stolu a tam jsem dostal návrh na ztvárnění postavy legendárního zakladatele Trutnova Albrechta z Trautenbergu při prvních slavnostech Už ho nesou, plánovaných na květen 2006. Nabídku jsem se sice snažil zdvořile odmítnout, ale Osudu se nedá dlouho vzdorovat. Nezapomenutelného 6. května jsem pak poprvé viděl město Nový Trutnov ze sedla koně a vydal pokyn k vyzdvižení draka na věž radnice. Bylo to hodně dobrý. Naše vzájemné vztahy se s časem rozšiřovaly a prohlubovaly. V mém archivu je zatím uchováno 968 e-mailů, které mi v období od 11. ledna 2007 do 25.3. 2015 Otta poslal. Řada z nich je i s obrázky, řada je děkovných a ani jeden výhružný, což hovoří za vše. Výbor z této korespondence plánuji edičně připravit k Ottovým šedesátinám, úplné kritické vydání (v Braillově písmu) pak po svém případném odchodu do důchodu. Později jsme se často s Ottou divili tomu, jak krátce se vlastně známe a jak je možné, že jsme se dříve nikdy nesetkali, přestože od r. 1984, kdy se 61 budoucí pán Albrecht přestěhoval ze Žacléře do Trutnova, k tomu byla řada příležitostí. Do paměti se mi pevně vryl až ve své gandalfovské podobě, celkový obraz mi asociačně doplňují kostkované kalhoty, svazek klíčů na krku a vyšší zpěvavý hlas. Démonického vousatého černovlasého mladíka, jímž kdysi byl, znám jen z fotografie, kterou mi přinesla ukázat jeho milovaná žena Hanka. Nechci přehánět, ale vše, co jsme s Ottou během prvních deseti let společně prožili, mě pouze utvrdilo v názoru, že jednou jsme se potkat MUSELI. Pokaždé mě udivovala důvěra, se kterou mi Otta svěřoval různé důležité úkoly. Zápal, s jakým uskutečňoval své pozoruhodné nápady, mě dokázal občas k práci doslova vybičovat. „Nápad je tvůj a dřina zase moje,“ opakoval jsem si často spolu Bobíkem (Čtyřlístek, Záhadný škuner, sešit č. 77, Praha 1979, s.6), ale když byly všechny potřebné věci vykonány, prožíval jsem opravdovou radost. Většinou nám okolnosti přály a společné dílo všech dílo se opravdu dařilo. Šrí Krišnovi budiž vzdána chvála za to, že se mi při slavném vynášení losů podařilo vyjmenovat všech šedesát manů ve správném pořadí a že jsme na cestě za hvězdou nepodpálili les. Hariból! Vydali jsme knihu O počátcích panství Trutnov a Žacléř, zdokumentovali, edičně připravili a spolu s audionahrávkou vydali Beckovského verzi trutnovských pověstí 62 K tomu draku přikročiti musym, sborníky literární soutěže Trutnovský drak a dvě ročenky O našich pokladech, shrnující výsledky naší badatelské skupiny NaKoŽeNo. Spolu se Zdeňkem Semerádem a Pavlem Zahradníkem publikovali v časopisu Logos. Otta k tomu čas od času stačil ještě i něco podotknout, poznamenat či dodat v Trutnovinkách. Díky němu jsem mohl v Galerii Draka vystavit svou paleontologickou sbírku, provádět návštěvníky žacléřským zámkem a potom dokonce v té staré zlodějské věži za strašlivé jarní bouřky nocovat. Jako dítě bych si už snad nemohl přát více! Vyjeli jsme s drakem na památný Vyšehrad, podnikli divoké tažení na Krakov i první misi do Brna. Hodovali s posledními žijícími surrealisty, v čele s Martinem Stejskalem (přímým účastníkem pověstných vědeckých experimentů s LSD) ve Zdibech, v Trutnově přivítali D. Ž. Bora, objevili utajený sklad magistra farmacie Heinricha Spiegela a zkoumali jeho hrobku, podle alchymistických návodů vyráběli zlato a unikátní slitinu sedmi planetárních kovů electrum magicum. Jan Švankmajer nás ve žlutých holínkách vítal na své zámecké rezidenci a ukázal nám kunstkameru, o jejíž navštěvě by si leckterý investigativní žurnalista mohl nechat jen zdát. Malovali a potom opakovaně nakládali, vykládali, skládali, rozkládali, nakládali, vykládali a zase skládali 63 největší puzzle v Čechách a stvořili sněhového draka, největší sochu, která kdy stála na trutnovském náměstí. Pečetili nejstarším městským typářem na ruční papír s dračím vodotiskem v archivu a drželi v ruce originální Burianovy ilustrace k Lovcům mamutů. Podnikli velkolepou badatelskou výpravu do Wroclavi za druhou nejstarší rukopisnou verzí Kroniky o počátcích. Na Děvíně šwapawy bačkůrrrky strrrachu i howínky záhuby... Navštívili jsme Friedrichův magický Ojbín, váleli se na hrázi sudoměřského rybníka Škaredý, zpívali veselé české písně i písně starých kamarádů na naší chatě a dračí zpěvy na městských hradbách, stoupali na vrcholy Krkonošských, Krušných, Lužických a Vraních hor, vstupovali do dávných dolů a při hledání kamenů trutnovské historické hranice obešli víc než pověstných polí pět. Ještě si vzpomínám, jak jsme na lovecké základně v Antonínově údolí dražili knihy a slavívali 40. narozeniny významných členů sdružení, s Robertem Smolíkem tiskli památnou knihu, se zaujetím a určitou mírou pobavení sledovali zápas rytíře Uda ve Furthu im Wald, stavěli věž na náměstí, brodili se v Horním Starém Městě Úpou, zpívali sborově Chabadabada, prožili nepopsatelně zvláštní atmosféru divadla Continuo v Netolicích a jednou spolu dokonce jeli na běžkách 64 z Pomezních Bud až do Trutnova a na Libušince hráli fotbal. Několik víkendů pletli v Poříčí moduly, v Lachově u starého Hausmanna Kroupy pekli Šloufa, v prostorách bývalého trutnovského hradu razili originální falešné mince, zdokumentovali a veřejnosti představili neznámá díla básníka Karla Šebka a milého Ládi El Doctora, při Masopustu mrazili předsedu českých otužilců Komárka a v parném létě na návštěvě u Bohdana a Evy zoufale (avšak úspěšně) rozmrazovali hadičku pivního sudu, testovali kuličkovou dráhu, vypalovali draka ve Vlčí jámě, užívali si spousty dobrůtek na malém prostoru u Jany a Nikoly ve Žďáru, na Hrádečku sehráli představení o mistru Fulcanellim, vzpomněli slávu českých králů na Bezdězu, rozhoupali zvon s trutnovským drakem na věži kostela v Lanžově, v Praze pořídili první kompletní dokumentaci zilvárovského štambuchu, zaťukali si na orloj snivců, luštili záhady Jestřábovy babičky, trutnovských Wohntů a předobrazu Zelené příšery, systematicky poznávali Dolní Slezsko a jižní Čechy, rozkývali viklan v Kadově a chybotek u Szklarské Poręby, vypravili se po valonské stezce, vystupovali na česko-polské konferenci, užívali si pohodu Vojtova Webrovkafestu a s docentem Vlastou Matouškem, za zvuků zenové flétny šakuhači, meditovali o tom, kdy už bude konec a zda nám přeci jen není bližší sound 65 skupiny Mama Bubo. S Jaromírem Typltem stoupali na horu Ťululum, všeznalého Václava Cílka provedli po Trutnově a natáčeli s ním dokument pro Českou televizi, na Čížkových kamenech vztyčovali kříž a později menhiry a nakonec v Praze, mezi kavárenskými lumpenintelektuály, získali i jisté renomé jako Trutnovská hermetická skupina. Marx mě netrestej! Byli jsme veselí chlapci, akce střídala akci, byli jsme chlapci veselí a bavit jsme se uměli… Díky za vše! Myslím, že takhle se dá žít. Co dodat? Je ticho a je mlčení. Na počátku byl Sammler Schöppel a Dvůr Želené hvězdy. Jaroslav Dvorský, Radek Doležal a Otto Štemberka, cesta na Rechenburg, zakopaný a již nikdy nenalezený kámen. V noci na Rechenburgu není nic bez hnutí. Odpověď uložená v kameni čeká na svoje vyřčení... U těchto počátků jsem nebyl, koneckonců i pan Albrecht ze Tří dvorů vstupuje do děje bájné historie až kolem čtrnácté kapitoly, často však sním o tom, že jednou ráno, bude to 24. prosince, pošlu z Rechenburgu krátkou textovou zprávu: „Milý Otto, přijď si pro něj! Drak nikdy nespí!“ Péťa 66 Tento příspěvek má ještě svůj alternativní konec: Již několik let si živě představuji, jak jednou pozdě večer, patrně v sobotu 4. května 2024, stojím v plné zbroji, s taseným mečem značky Hurdálek, před věží staré radnice v Trutnově a z plna hrdla naposledy v životě řvu do zaplněného prostoru náměstí: „Byl poznán, polapen a zabit. Zdvihněte draka!“ Bubny virblují, drak stoupá nahoru. Napětí vrcholí, vystresovaný Otta v hrůze odvrací tvář... Netvor konečně zavěšen, potřebné věci byly vykonány! A v ten okamžik začínají dva fukary, nenápadně umístěné na radničním balkónu, chrlit na diváky proudy pilin. Když ustanou, v reproduktorech mohutně zahřmí a do ticha zazní hlas Krakonoše Peterky: „Ještě jednou mi, Trautenberku, vlezeš do revíru a posypou se piliny z tebe!“ Kdybych byl jako náčelník Ten-který-dotahujenápady-do-konce, začnu ještě dnes vážně uvažovat o tom, kde za devět let seženeme potřebné množství pilin a jak nainstalujeme ty fukary. 67 68 69 70 KONEC Konec pořadu Písnička na přání regionálního rádia Znojmo prostřednictvím narozenin Otty Štemberky Moderátorka: Dobré předpoledne, stejně jako každou neděli je i dnes čas mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou vyhrazen písničkám na vaše přání. Posloucháte regionální rádio Znojmo. A hned tu máme prvního posluchače. Dobrý den, kdopak nám to volá? paní Věra: Dobrý den, tady Věra ze Znojma. Chtěla bych zahrát nějakou písničku od Moravanky pro mého manžela. Moderátorka: A prozraďte nám, paní Věro, co váš manžel slaví, je to nějaké jubileum? paní Věra: Ano, slaví sedmdesáté narozeniny. Moderátorka: A kdy bude tento pro vašeho manžela a jistě i pro vás významný den? paní Věra: Právě zítra, dvacátého šestého října. Moderátorka: Tak vám přejeme pěknou oslavičku, hlavně hodně toho zdravíčka a posíláme pěknou písničku. Pustí Moravanku. Moderátorka ke zprávařce: To zase bude nuda. Zprávařka naznačí zívnutí a dál surfuje po internetu. Moderátorka: Jak já bych si zrovna dneska povídala s někým zajímavým a vtipným. 71 V duchu si představuje rozhovor s Tomášem Matonohou. Dohrává Moravanka, přepne znova do éteru a nasadí líbezný úsměv. Moderátorka: Posloucháte regionální rádio Znojmo, pořad písnička na přání. A kdo je našim dalším gratulantem? Dobrý den. Ticho. Moderátorka: Dobrý den. Slyšíme se? Kdopak nám to volá? Posluchač: Tady Zdeněk. Moderátorka: Dobrý den, pane Zdeňku, a komu byste chtěl nechat zahrát vy? Posluchač: Našemu předsedovi, kterej se jmenuje Oťas. Moderátorka: Takže zřejmě kolega z práce? Posluchač: Zřejmě kolega z práce ne, proč by jako měl bejt kolega z práce? Moderátorka: No říkal jste, že je to váš předseda. Posluchač: Jo takhle, von to je předseda našeho sdružení občanskýho, vlastně už spolku. Moderátorka: Aha, a k čemu mu budeme hrát? Posluchač: K padesátým narozeninám. Moderátorka: Tak to je pěkňoučké jubileum. A co byste nám ještě o vašem předsedovi řekl? Posluchač: Nemá ještě žádnej šedivej vlas. Moderátorka: Tak to jistě na svůj věk ani nevypadá, to bude jistě vypadat mladistvě? 72 Posluchač: No to rozhodně ne, to s těma šedinama byl vtip, von má všechny vlasy šedivý už dlouho i vousy má šedivý, zas aby si ho někdo s někým nesplet. Jako aby bylo jasný komu se to hraje. Moderátorka: Tak teď už si to nikdo nesplete. A pan Otta je přímo ze Znojma nebo nějaké malebné obce v okolí? Posluchač: Z Trutnova. Moderátorka: Tak vida, kde všude naše rádio poslouchají. Posluchač: Ještě by mělo zaznít, že to je sparťan. Moderátorka: No naši posluchači jsou spíše brněnští fanoušci, to asi nebudou mít radost. Posluchač: To nebudou, protože to je slávista. Moderátorka: A kdy bude ten slavný den jeho padesátin? Posluchač: Už byl, 29. dubna. Moderátorka: Aha, a víte, že už je říjen? Posluchač: Sem to dřív nestihl, to byl původně nápad Nikoly, že mu jako necháme zahrát. Se to dřív nestihlo. Původně měl volat stejně Nikola. Moderátorka: No škoda, že nezavolal pan Nikola. Posluchač: Von nemoh, ležel v nemocnici s kapavkou, ne to je zase vtip, von furt s něčím leží, takže už nikdo neví, s čím. Moderátorka: Už nám jen, prosím, řekněte, co budeme hrát. 73 Posluchač: Něco vod Mišíka, ale ne Sluneční hrob, to mě příjde k narozeninám blbý. S prvními tóny skladby Sluneční hrob byl slyšet do éteru zoufalý hlas moderátorky: Moderátorka: Kurva, ja už se na to fakt vyseru. Debilní lidi. Debilní pořad. A tak kvůli narozeninám Otty Štemberky se pořad Písnička na přání regionálního radia Znojmo již nikdy nevysílal. 74 75 O NAŠEM POKLADU 50 Do knížky svými texty a fotografiemi přispěli: Jitka Bartoníčková, Usain Bolt, Roman Bureš, Martin Cabalka, Pavel Cajthuml, Ladislav Doležal, Radek Doležal, Lucie Doležalová, Eliška Gallová, Petr Gondek, Bohdan Holomíček a Eva Hrubá, Karel Jarolím, Jiří Kopecký, Petr Kotyza ml., Petr Kotyza st., Vojtěch Lábus, Nikola Madževský, Luboš Rafaj, Zdeněk Semerád, Miloš Šálek, Jana Traspeová, Jaromír Vašíček, Pavel Zahradník, pan Zdeněk, pan Luboš, paní Jiřina a paní Lenka. TRUTNOV 2015